Můj původně plánovaný pobyt v Austrálii se nakonec o něco protáhnul a jedním z důvodů byla i možnost zúčastnit se největšího závodu, co je možné u protinožců jet - Mistrovství Austrálie.
Ačkoliv samotná Austrálie má jenom něco okolo 24 miliónů obyvatel, tak počet jezdců je tu mnohem větší, než by člověk znalý evropských poměrů čekal. Svým rozsahem je Mistrovství Austrálie pouze o něco málo menším závodem než Mistrovství Evropy (ME). Některé charakteristiky jsou shodné s ME. Prvně celá akce je rozložena 6 dnů, začíná se v úterý a posledním dnem je neděle. Aby člověk mohl závod jet, tak se musí kvalifikovat – zúčastnit se alespoň jednoho Mistrovství v jednom ze států Austrálie (tj. odjet něco jako Mistrovství ČR, či Německa). Dále pak se zúčastnit 3 ze 4 závodů Regional (tj. obdoba Českomoravského poháru u nás). A pak ještě odjet několik otevřených závodů. Toto jsou aspoň kvalifikační podmínky v Novém Jižním Walesu, kde jsem jako jezdec byl registrován. Každý stát to má trochu jinak, nicméně pokud nesplníte kvalifikační podmínky vašeho státu, tak vás na závod nepřihlásí. Jak jsem již psal v jednom z předchozích článků, tak já kvalifikační podmínky nesplnil, neboť Mistrovství Nového Jižního Walesu se odjelo 2 týdny před mým příletem do Austrálie, při Mistrovství sousedního státu ACT jsem skládal certifikaci ve škole. Rovněž Regional závod jsem odjel pouze jeden, neboť v době dalších jsem zrovna cestoval po Austrálii a vrátil se 2 týdny před samotným Mistrovstvím Austrálie. Nicméně pro tyto a jiné případy (lépe řečeno spíš pro ostatní případy typu závažné zranění apod.) je tu možnost divoké karty. Avšak získat ji není nic jednoduchého, protože nejprve musí vaši nominaci schválit váš stát a následně jdou tyto nominace na schválení ke komisi BMXA (BMX Austrálie), která vydá finální rozhodnutí. Mě se divokou kartu podařilo získat díky mým australským kamarádům, kteří moji žádost podpořili, moc díky. Zpět k podobnosti ME a Mistrovství Austrálie. Účast na je více než vysoká, nevím kolik jezdců je na ME, ale na Mistrovství Austrálie to bylo něco okolo 1100 jezdců, přičemž to vycházelo okolo 30-70 jezdců v každé kategorii a zejména v kategorii dívek mi přišlo, že je jezdkyň o něco víc než na ME. Obdobná situace byla i v kategoriích cruiser, které tu jsou taky docela dost populární. Naopak výrazně nižší byl počet v elitních kategoriích Junior a Elite Men, zde bývá na ME o cca 20-40 jezdců víc. Stejně jako v Evropě i v Austrálii na mistrovství nejedou všichni, ale jenom pár lidí z každého státu/oddílu. Například z mého jsem jel akorát já a další 3 lidi.
Toť obecný úvod o Mistrovství Austrálie, nyní už k závodu samotnému. Letos se jelo, jak jsem již uvedl druhý týden v květnu ve městě Shepparton vzdáleném cca 200km od Melborne a 800km od mého bydliště v Sydney. Dráha se nacházela v nově zbudovaném areálu a byla speciálně navržena pro mistrovství. Největším sponzorem závodu byl magistrát města. Shepparton bohužel není úplně největší město (myslím, že něco okolo 50 000 obyvatel) a tak ačkoliv jsme sháněli ubytování hodně dopředu, tak se nám nepodařilo najít nic volného blíže než cca 40km od města. Zkrátka a dobře po stránce ubytování byla tato akce na město moc velká. Po příjezdu jsme hned vyrazili k registračnímu místu vyzvednout tabulky a bezdrátové vysílače. Byl jsem překvapen, že v tašce nebyla žádná páska na ruku pro jezdce. Avšak hned mi bylo vysvětleno, že zde se neplatí žádné vstupné, tudíž jezdecká páska není potřeba. Dalším rozdílem vůči ME je také to, že zde si každý jezdec musí tabulku a ostatní věci vyzvednout sám přímo u organizátora, zatímco na ME je vše distribuováno skrze zástupce jednotlivých států. Po registraci následovala obhlídka trati a přilehlého areálu. Hned na první pohled mě upoutalo, že jezdecké zázemí je zbudované uprostřed cyklodromu. Asi nemusím vysvětlovat, jak tohle bylo fajn na rozježdění a vyjetí před a po jízdě. Za vstupem následovala klasická část s obchody, která musím přiznat byla menší, než jak je obvyklé na ME. Za ní již následovala dráha, kolem které byl přírodní val, na němž byly stany pro jednotlivé státy. Celkem zajímavá myšlenka, kdy jednotlivý jezdci státu a jejich doprovody sedí na jednom místě. Přeci jen ze závodu ME se mám pocit pomalu vytrácí ten národní duch, kdy lidé z jedné země sedívali na stejném místě na tribuně a fandili svým jezdcům…
Dráha měla nebývale vysoký startovní pahorek, skoro jak na supercrossu. Dalším nepřehlédnutým atributem dráhy byly široké a vysoké asfaltové zatáčky. O těch jsem věděl už dopředu, jelikož o jejich nedimenzovanosti kolovali řeči. Faktem bylo, že místem se nešetřilo. Pro některé to bylo dobré, pro jiné už tolik ne. V případě strkanic zde bylo dost prostoru a nestalo se, že byste ze zatáčky nedobrovolně vyletěl, na druhou stranu ti co se nebyli plně vědomí nadbytečnosti prostoru a využívali celý rozsah zatáčky naplno, pak byli zklamáni ze ztráty pozice a podjetí. Jak se sluší a patří, tak na dráze byla profi sekce, konkrétně na druhé rovince. První dvojskok byl spíše nižší a kratší na zrychlení, následovali dva vysoké a dlouhé dvojskoky. Za nimi pak ještě jeden nižší dvojskok do zatáčky. Zpět ale k první rovince, která byla dost klíčová. Jedním slovem sprint. Celá rovinka byla hodně dlouhá a šlapavá. Po startu byl vysoký dlouhý vyskakovák, pak boule, nízký-dlouhý plitký dvojskok a za ním vysoký a dlouhý dvojskok s dopadem ala seskakován. Mezi všema skokama byly rovinky a hlavně přes všechny z nich kromě posledního se muselo šlapat, či je hodně dobře protlačit po zadním kole. Zbytek dráhy se už téměř nešlapalo, krom výjezdů ze zatáček. Druhá rovinka byla složena z lavice a 3 dvojskoků a trojskoku do zatáčky. Třetí rovinka byla opět rozdělena na profi sekci a normální. Na normální byla boule, lavice, trojskok, vyskakovák a trojskok, vše však těsně za sebou, takže to byla spíš taková roleta. Profi sekce měla bouli, vyskakovák, a dva dvojskoky a za nimi trojskok. Zde bylo zajímavé sledovat trénink elity, neboť tuhle rovinka se jezdila dvěma způsoby. Ten, jenž zvolilo 99% všech jezdců bylo přizvednutí boule, skočení vyskakováku a následně dvojskoků. Druhý a mnohem náročnější na provedení, přesnost a techniku byl způsob, kdy se díra mezi boulí a vyskakovákem projela po zadním kole a pak se z dopadu vyskakováku skákalo do díry prvního dvojskoku a z ní do díry druhého dvojskoku a následně pak za první hrb trojskoku. Tuhle trefovačku nakonec vyladili jenom dva jezdci na závod a to Luke Madill a Alex Cameron, přičemž Lukovi to až tolik nešlo a stále dělal chyby, zatímco Alex to měl opravdu vychytané a v závodě to nespočetněkrát využil. Cíl již nebyl nic složitého.
Harmonogram závodu byl hodně odlišný od toho, co je obvykle na ME. Zaprvé tréninky neprobíhali v blocích po státech, ale dle kategorií. První tréninky byly již v úterý. Já měl štěstí a můj blok mě nejdelší trénink ze všech – 35 minut. Ostatní bloky měli většinou okolo 15-20 minut. Díky tomu, že se starty pouštěli hodně rychle, tak jsem si stihnul odjet asi 7-8 jízd, v jiných blocích lidi dali třeba jenom 2-3 jízdy. Další trénink byl ve středu dopoledne, avšak ten už byl hodně krátký, můj blok měl jenom 10 minut, dal jsem 2 jízdy a to ještě jenom díky tomu, že jsem se na trénink nacpal hned mezi prvníma, jinak bych dal jenom jednu jízdu. V poledne bylo oficiální zahájení, zde musím podotknout, že nic moc – projev a krátké taneční vystoupení. Odpoledne se pak jel předzávod, jehož pojetí mě taky dost překvapilo. Nebyl to totiž normální závod. Závodníci se nasadili do jízd jako při běžném závodu, ale odjeli pouze 3 jízdy bez jakéhokoliv počítání. Prostě jsi se 3x svezl s pár lidmi na dráze, dostal jsi plaketu na památku a šmitec. Z tohoto důvodu bylo možné celý „závod“ odjet během 4h místo 3 závodních dnů. Čtvrtek dopoledne patřilo závodníkům kategorie „Sprocket“, což je zde název pro začínající jezdce mladší 8 let. Ti měli nejprve trénink na dráze pod dohledem trenérů a následně závod. Poté dráha patřila závodu seriálu Probikx a Champbikx. O nich jsem již také psal, Champbikx je seriál pro jezdce kategorií 14,15 a 16 let a Probikx je pro Junior a Elite. Význam tohoto seriálu podtrhuje fakt, že první 2 jezdci v Champbikx v každé kategorii (14,15,16) pojedou na letošní Mistrovství světa do Jižní Afriky s australskou reprezentací. Jezdci měli nejprve trénink a po něm měřenou kvalifikaci – každý jeden pokus. V tréninku Probikx to na profi sekci zahodil jeden borec – respektive nedolítnul skok a rozpůlil kolo (opravdu přelomil obě rámové trubky). Bohužel jezdec jedoucí za ním to zahodil taky, když ho viděl padat a nakonec ten co rozpůlil kolo odešel po svých, ale ten druhý jezdec byl po cca 20 minutách odnesen na nosítkách a nevypadal nejlépe. Kvůli časovému zdržení tak kategorie Probikx nejela měřenou kvalifikaci a byla nasazena dle aktuálního pořadí v žebříčku. Měřená kvalifikace je super nástroj, jak rozdělit jezdce do jízd dle aktuální formy a na průběhu závodu to bylo vidět, neb jízdy byly mnohem více vyrovnané, než jak tomu bývá v případě klasického nasazování. Závod měl zajímavý průběh a bylo vidět, že konkurence je značná. Také bylo o co bojovat, kromě místa v reprezentaci vítěz seriálu v Champbikx získá 1000 dolarů tj. cca 17 000Kč. Toto byl poslední závod seriálu a jelo se o dvojnásobné body. Moc štěstí nepřálo kupříkladu v kategorii Elite Men Luku Madillovi, který na startu ve čtvrtfinále přetrhl řetěz. Naopak na Alexe Camerona se štěstí usmálo hned dvakrát – jak v semifinále, tak ve finále. Na výjezdu z první zatáčky byl Alex na 7. místě, ale díky pádu 2 jezdců na profi sekci se prosmíknul na krásné 3.místo.
První závodním však byl až pátek. A zde se harmonogram úplně odlišuje od většině lidí známého z ME. V pátek nejeli cruiser kategorie, ale všechny challenge kategorie na 20“ kolech kromě Boys a Girls 14-16, Junior a Elite tj. těch co jeli ve čtvrtek závody Chambikx a Probikx. Tudíž pátek byl i mým závodním dnem. V mé kategorii Men 25/29 bylo celkem 20 jezdců, mezi nimi i 4,5 a 6 z loňského Mistrovství světa. Co však z pohledu systému závodu bylo zajímavé, bylo pořadí jízd. Nejede se zde klasický systém od nejmladší kategorii po nejstarší, ale vše je řazeno dle počtu jezdců v kategorii. Ty kategorie co jedou na osmifinále jsou první, pak ty co jedou na čtvrt finále atd. Tento způsob má své výhody i nevýhody. Výhodu je, že závodníci mají maximální možný čas na regeneraci mezi jízdami a jednotlivýma finálema. Na druhou stranu je pak závod dost nepřehledný pro diváka a i jezdce, neboť neví kdo jak kdy jede, pokud si nepamatuje pořadí všech kategorií. Zejména pokud nezná ostatní jezdce a nevím, že ten a ten jezdí tu a tu kategorii, tak je v tom dost ztracenej, což byl i můj případ. Závod měl rychlé tempo, jelikož na dráze byly současně až tři jízdy – jedna na první rovince, jedna uprostřed trati a jedna dojížděla do cíle. Tenhle styl byl možný díky bezdrátovým snímačům, neboť nebylo nutné zapisovat dojezdy a vše se dělalo samo automaticky v počítači. Problém akorát nastal, pokud se udál nějaký závažnější pád a bylo nutné závody zastavit. Dráha byla celkem dlouhá a sled jízd rychlý, takže člověk dojel do cíle a stihl se tak akorát vyšlapat a už jel další jízdu. První dvě jízdy se nedají odfláknout, neboť nevíte, jestli třeba nespadnete či něco jiného, a tak se jede o každé místo. No a třetí jízda se zase jede až na cílovou pásku ikdyž už máte postup jistý, neboť podle času ze třetí jízdy se pak vybírá dráha ve čtvrt či semifinále. Ještě jedna věc je zajímavá a to, že na pahorku nebyly žádné čáry. Jak moc zavíráte, či přejíždíte „čáry“ posuzovali rozhodčí. Já to otestoval v druhé jízdě, kdy jsem z 8 dráhy to vzal po super startu ihned směr vnitřek a na prvním skoku jsem už byl na čáře . Moje kategorie jela na 4 skupiny po 5 jezdcích, dojezdy jsem dával s přehledem 1,1,1. Do semifinále jsem šel jako druhý dle času ze třetí jízdy. Start v semi byl slušný, ale rozjezd už slabší, nakonec z toho bylo třetí místo. Do finále jsem šel jako 7. Tudíž na mě zbyla i sedmá dráha. Plán byl jasnej, urvat co nejlepší start a cpát se co nejvíce dovnitř. První část vyšla a start bomba, na prvních metrech jsem byl na 1-2 místě. Bohužel s cpaním se dovnitř už to tak dobře nešlo. Snažil jsem se tam loktem narvat přes vedle mě jedoucího jezdce, ale odrazil jsem se od něj jak od stěny a místo směr vnitřek jsem uletěl o 2 metry ven a ztratil rychlost. Následovalo brknutí při průjezdu prvního vyskakováku a rázem z toho bylo zadní místo. Přehodnotil jsem strategii a začal se pak zezadu rvát dovnitř. Bohužel v první zatáčce lehli přesně přede mnou dva jezdci. Jednoho jsem přejel a o druhého jsem se už zapíchnul a hodil tam salto přes řidítka. Následovala rychlá zvedačka, ale hlavní pole už bylo dávno pryč a tak jsem si dojel pro 5. místo. Nicméně jsem si splnil cíl – dostat se do finále, což jsem měl i jako klubový cíl. Vyhlášení výsledků proběhlo krátce po skončení finálí – cca 10 minut. Na vyhlášení se podobně jako v Německu musí jezdec dostavit v kompletním závodním oblečení. Postupně vyvolávali na pódium jednotlivé kategorie, vždy dostali ceny, které pak hned v zákulisí museli vrátit a jít si do zázemí pro jiné. Místo pohárů se tu dávají velké plakety a tabulky s číslem. Účast diváků na vyhlášení není valná a jejich potlesk ještě slabší.
Další závodní den – sobota, byla věnována kategoriím 14-16, Junior a Elite. Jak už to tak na vrcholných závodech bývá, favorité často vypadnou nečekaně brzo a nejinak tomu bylo i zde. Například Kyle Hughes jezdec kategorie Boys 15, třetí z loňského mistrovství světa vypadnul ve čtvrtfinále poté, co dal brzký start a přelítnul přes řidítka. Další vítečný jezdec a vítěz čtvrtečního závodu v kategorii Boys 14 vypadnul rovněž ve čtvrtfinále, kdy vedl s ohromným náskokem a sám si ustlal na trojskoku před druhou zatáčkou. V kategorii Elite se ale do finále probojovali všichni velký favoriti – loňský vítěz Billy Jolliffe, Alex Cameron, Luke Madill, Brian Kirkham či Anthony Dean. Finále Elite bylo nádhernou ukázkou jezdeckých schopností Alexe Camerona. Alex není silový typ jezdce a první rovinka nebyla zrovna jeho nejsilnější. Nicméně se držel v hloučku jezdců, na druhé rovince se probojoval na třetí místo. V tu dobu už bylo mnoha lidem jasné, co nastane na třetí rovince. Alex projel třetí rovinku svým unikátním způsobem a proskákal se ze třetího místa na první. Škodou bylo, že v době konání Mistrovství Austrálie se jel i supercrossu v Dánsku a tudíž na startu chybělo pár elitních jezdců jako Sam Wiloughby či Joshua Callan. Je to jen další důkaz toho, jak australské vedení BMX moc neuznává UCI, neboť správně nemá být žádný velký závod v době konání supercrossu či jiného velkého závodu. I zde se objevil odpor vůči načasování a stížnosti na neúčast některých elitních jezdců na největším závodě v Austrálii.
Poslední závodní den – neděle, se jeli veškeré cruiser kategorie. Důvodem pro toto rozdělení je fakt, že pro většinu závodníků je dvacítka prioritou a cruiser spíše doplňkem, tudíž se chtějí nejprve soustředit na svoji primární kategorii a teprve pak na druhou. Dále pak jak známo, převykání z dvacítky na cruisera jde lépe, než opačně. Překvapivě malá účast v cruiserech byla v kategorii Elite – pouze 9 jezdců.
Z dalších netradičních věcí mě zaujalo předávání ocenění jezdcům, kteří odjeli 10,15,20 a 25 závodů Mistrovství Austrálie v řadě. Luke Madill si převzal ocenění za již 25. Závod v řadě a zařadil se tak po bok jen několika málo dalších jezdců, kterým se toto podařilo. Při vyhlašování dostali také jezdci na prvním místě prostor říc pár slov, povětšinou poděkovali rodině a sponzorům, nicméně bylo to takové pěkné zpestření. Málem bych zapomněl na jednu celkem dost důležitou věc, kterou jsem si z prvu ani nějak neuvědomoval. A sice fakt, že všechny závody v Austrálii jsou zařazeny jako „alcohol and smoke free“ tj. v celém areálu se nesmí pít ani prodávat alkohol a kouřit. Celou dobu jsem si toho nějak moc nevšimnul, až na Mistrovství Austrálie, kde to opakovaně několikrát hlásili mi došlo, že se tady vlastně nepije a nekouří. Je to divné, neb v ČR je pití na závodech dosti oblíbené a mnohdy nejenom mezi diváky, ale občas i mezi rozhodčími. Nicméně tohle spíše souvisí s kulturou s přístupem k alkoholu obecně, neboť toto je dosti odlišné v Austrálii a u nás.
Poslední část se týká horké novinky – nové BMX asociace, kterou založil Gavin D Andrew. O Gavinovi jsem psal v souvislosti se seriálem závodů XBR. Gavin je otcem seriálu a i magazínu stejného názvu. Problémy, kterým čelil ze strany BMXA jsem již popisoval. Tento spor nyní přerostl do fáze, kdy se Gavin rozhodl založit vlastní BMX asociaci, díky čemuž bude moc dělat závody podle sebe a rovněž i ostatní kluby budou mít šanci volby. Gavin není jediný nespokojený s fungování BMXA, zejména co se týká požadavků na finance a průhlednosti hospodaření BMXA. BMXA vybírá od klubů celkem nemalé peníze za to, že můžou pořádat závody pod její záštitou. Rovněž startovné na závod Mistrovství Austrálie ve výši 125 dolarů (cca 2100 Kč) je trnem v oku mnoha lidí. Již brzy tak nastane situace podobná té v USA, kde jsou rovněž dvě organizace NBL a ABA, každá jedoucí své závody dle jejich systému a pravidel. Pamětníci si možná vzpomenou, že i u nás v ČR dříve býval dvojí systém, kdy část klubů spadala pod ÚAMK a druhá byla pod svazem cyklistiky. Příčinou bylo dřívější pojetí bikrosu v ČR jako přípravy na motokros, tudíž logicky to spadalo do moto sportu.
Závěrem bych řekl, že možnost zúčastnit se Mistrovství Austrálie bylo hodně obohacujícím zážitkem a bylo zajímavé si tuto akci porovnat s několika závody Mistrovství Evropy a Světa, které jsem měl možnost ve své kariéře okusit.
Finále kategorie Elite Men
Fotogalerie:
 |
| Mistrovství Austrálie 2010 |